StarýZlín

O radnici to pěkně napsal akad. arch. Eduard Staša :

Z minulosti zlínské radnice

Ve druhé polovině roku 1586 prožívali obyvatelé Zlína slavné dny. Město dokončilo stavbu nové radnice na západní straně rynku. Budova to byla jednopatrová, vystavěná zlínskými měšťany v renesančním slohu v závěru 16.století, které bylo v životě města obdobím dlouholetého klidu a hospodářského rozmachu. Svědčí o tom také renesanční přestavba kostela, dokončená v roce 1566, i budovy zámku v r. 1571 až 1580. Město mělo v těch dobách své lázně s lazebníkem, špitál s felčarem, školu, ale také tři mlýny, dva pivovary a sladovnu, cihelnu i jatka a další významné budovy a hospodářské objekty. Bylo to období vlády významného rodu Tetourů z Tetova, od roku 1571 pak Jana Kropáče z Nevědomí, Žerotínů a Cedlarů z Hofu.

Naši otcové z budovy radnice zažili už jen kamenné ostění s renesančním vlysem a s vytesaným datem 1586 u vstupu do zasedací síně v prvním patře. Mluví o tom i zlínský historik dr. Karel Stloukal, rodák z domu čp. 60 na severní straně náměstí, autor stručné historie, vydané ke 550 letům města Zlína. Považuje tento architektonický fragment, který zde byl až do požáru v roce 1921, za svědectví o "její starobylosti a původní výstavnosti". Popravdě řečeno, nezachovalo se nám nic o tom, jak vypadala tato renesanční stavba.

Vezmeme-li v úvahu staletá chátrání budovy a požáry (o vypálení radnice je zmínka například v r. 1635) i všechny stavební proměny, jimiž musela projít, pak se nelze divit, že na nejstarších fotografiích z rozmezí 19.–20. století nenajdeme už žádnou stopu po jejím původním vzhledu. Nepomohou nám ani obrazy z let 1746 a 1846, kdy je radnice znázorněna v nepříliš přehledném záběru. Jedna věc však stojí za zmínku: Je to uvedení radnice na obraze městské veduty, jejíž původ klademe mezi léta 1566 až 1581. Ta napovídá, že budova zde musela být už před renesančním přestavbou v roce 1586, což není v rozporu s jinými historickými prameny, podle nichž je radnice ve Zlíně doložena už v roce 1569. Koneckonců se první radnice v českých zemích začaly stavět v průběhu 15. století na náměstích při tržištích, obyčejně na místě vybouraných domů. Nebylo tomu zřejmě jinak ani ve Zlíně. Máme tedy před sebou starou fotografii západní strany náměstí z doby před první světovou válkou. Zadíváme-li se na ni pozorněji, nelze nevidět, že levou stranu průčelí radnice od jihu tvoří budova architektonicky odlišná a jakoby samostatná. Porovnáme-li mapy města z let 1829 a 1877 i kronikářské záznamy někdejšího zlínského archiváře Ant. Slovenčíka, dojdeme k zajímavému závěru: Ukazuje se, že budova radnice byla někdy v první polovině 19. století rozšířena směrem jižním o sousední dům čp. 11, který patřil zlínskému rolníku Matulíkovi (dům byl koupen r.1893).

Průčelí původní radnice tvořila pouze její pravá část, rohem vystupující před frontu sousedních domů s hostincem. Zdá se, že toto rozšíření budovy mohlo vést i k přemístění radní síně v patře, jak by o tom svědčila vysoká okna v průčelí. Pokud jde o sousední, ustupující dvojici domů s obecním hostincem na rohu s ulicí Kovářskou, mohla být součástí starší fronty náměstí.

Poslyšme svědectví zlínského měšťana z konce minulého století: "Občanská záložna byla až do roku 1890 umístěna ve starém ratúzi, v prvním patře, na západní straně. Do ratúza se přicházelo podloubím po hrbolaté dlažbě. Vlevo z chodby se vcházelo do obecní kanceláře, kde po obecním písaři Linkenheldovi úřadoval obecní tajemník Limanovský. Naproti byl byt obecního strážníka Klinkovského. Obecní zasedací síň byla v 1. patře, měla obrovský stůl potažený zeleným suknem, okolo stolu 12 křesel se znakem zlínské obce. V čele visel barvotiskový portrét císaře Františka Josefa I., zakrytý zelným organtýnem, aby zlatý rám a portrét nedošel úhony."

Skutečností zůstává, že všechny uvedené budovy byly v 19. století už značně zchátralé. Svědčí o tom nejen zachované fotografie a svědectví našich předků, ale také zápisy z jednání obecního výboru města Zlína z listopadu roku 1888 za starosty Mikuláše Kašpárka a tajemníka Josefa Limanovského. Uvádí se v něm, že staré budovy radnice č. 12, 13 a 451 nelze přestavět pro "přílišnou nákladnost". Doporučuje se přistoupit ke stavbě nové, avšak je třeba zvážit, může-li se do toho pustit obec sama. Výbor se usnáší, aby "na památku čtyřicetiletého panování Jeho veličenstva Císaře a Krále Františka Josefa I. byla postavena radnice ve Zlíně spojením a vystavěním obecních domů č. 12, 13 a 451 na náměstí. Podmínkou však je, že náklad nebude vyšší než 25 000 zlatých a ke stavbě se přikročí teprve v r. 1891, ev. 1892." Jen tak zřejmě souhlasil se stavbou tehdejší majitel panství baron Leopold Haupt. V budově měly být obecní kanceláře a radní síň, ale i úřad soudní v případě, bude-li ve Zlíně soud povolen. Se zapojením Františka Josefa „do hry“ to nebylo špatně vymyšleno, jenže zřejmě ani to nepomohlo, protože už v červenci 1889 bylo toto usnesení zrušeno, od stavby nové radnice upuštěno a obec se musela spokojit se stavebními úpravami staré budovy.

Obrázek použit z knihy - Zlín ve fotografii. Fotografie zachytila situaci v Bartošově ulici v roce 1927. Foto ukazuje novou výstavbu Žaludkového domu čp. 15 na parcele č. 303. Je též vidět ještě nezastavěnou část parcely, kterou prodal radnici, aby byl přístup do dvora. Je též patrno, že budova radnice má v odstupující části jen 2 okna.

---

Po zrušení usnesení byl klid až do konce století i přes celou první světovou válku až do té osudné soboty 27. srpna roku 1921, kdy v 17 hodin 30 minut vypukl požár. Stará radnice vyhořela i se sousedním obecním hostincem „Na rožku“. Různých řečí a dohadů kolem toho požáru bylo tehdy ve města dost. Nicméně obecní návěští z té doby obyvatelům města oznámilo, že „Státní zastupitelství ustoupilo od stíhání neznámých pachatelů pro zločin žhářský radnice ve Zlíně“ a to dnem 7.9.1921. Zlínská obec pak vedla spor s pojišťovnou Moldavia Generali – akciová společnosti v Brně o výši náhrady škody. Radnice byla pojištěna na částku 30 000 Kčs, pojišťovna však odhadovala škodu na pouhých 12 625 Kč. Jak spor dopadl, nevíme. Víme však, že starost o stavbu nové radnice začala dávno před požárem. Už v červenci 1918 za starostenství továrníka Františka Štěpánka zadalo město vypracování náčrtů na novou radnici prostějovské firmě R. Konečný a J. Nedělník. Náčrty nedopadly dobře. Proto byla v roce 1920 vypsána soutěž na projekt nové radnice. Zúčastili se jí členové Spolku čs. Inženýrů a architektů i Společnosti architektů v Praze, ale i některé soukromé firmy. Porota za předsednictví pražského profesora ing. Arch. Pfistera zasedala v červenci 1920. Její závěrečné usnesení se nám však nezachovalo. Až teprve ze zápisu stavební komise města z prosince 1921 se dovídáme, že na zasedání městské rady za předsednictví tehdejšího starosty Františka Nováka byl k realizaci doporučen návrh zlínského rodáka arch. F. L. Gahury.

Potom už dostávají události spád a 13. srpna 1922 se konala slavnost položení základního kamene. Bylo pozváno mnoho hostů a organizací, postavena tribuna u kašny na náměstí, vyhrávalo několik hudeb. Přerovský pivovar – jak říká záznam v kronice – dodal k obecné spokojenosti pivo zdarma. Dobrou náladu poněkud pokazil prudký spor, který vzplanul nad protibaťovským prohlášením, které mělo být vloženo k základnímu kameni.

---

Poté bylo vypsáno nabídkové řízení na stavbu nové radnice, kterého se zúčastnilo několik stavitelských firem, aby nakonec stavbu provedl František Malota a spol. z Bratislavy a Krajča z blízké Kroměříže. V polovině r. 1924 byla stavba dokončena a zkolaudována.

Po téměř 340 letech zažívalo město a jeho obyvatelé znovu slavnostní chvíle otevření nové radniční budovy, i když poněkud zkalené událostmi předvolebního boje v roce 1923. Tehdy firma Baťa postavila vlastní kandidátku do obecních voleb a nová radnice, která byla dílem předchozí socialisticky orientované správy města, se stala předmětem útoků pod heslem „K čemu je městu radnice za šest miliónů, když by stačila za šest set tisíc“. Pravda je, že původní předpokládané náklady na stavbu – jen milión 473 tisíc korun nebyly dodrženy a obec se zadlužila. S těmi šesti milióny to však bylo předvolebně nadsazené. Když pak byl Tomáš Baťa zvolen starostou a továrna ve svorné personální unii s obcí po více než dvacet let vládla městu, ukázalo se, že nová radnice přece jen nebyla tak zbytečně velká. Nakonec musela být v roce 1936-37 rozšířena v Bartošově ulici až k sousednímu domu Žaludkovu. Tak tedy skončila stavební historie zlínské radnice.

Patří k prvním realizacím architekta a sochaře F. L. Gahury po jeho návratu z pražských studií. Jeho dílem je i socha kováře na severní straně nároží budovy, jejíž interiéry prozrazují sympatie k tehdejší vlně českého kubismu. Je přirozené, že celé dílo nese stopy dobového hledání a formování názorů na rodící se moderní částkou architekturu. Vzniklo tu nicméně dílo pozoruhodné svým osobitým, poněkud robustním výtvarným pojetím, stavba jednoduchá a lapidární, oproštěná od zdobivého detailu. Dílo zdařile vkomponované do prostoru náměstí a přilehlé ulice se stalo neodmyslitelnou součástí centrální části města a jeho náměstí. A zůstává jím dodnes.