StarýZlín

Vzpomínka na vánoce v Baťově nemocnici v roce 1935

Dne 28.12.1935 vyšel v deníku Zlín (t.j. v časopise zaměstnanců firmy Baťa) úvodník, který napsal RNDr. Mečislav Kuraš, a který se jmenuje Vzpomínka na vánoce v Baťově nemocnici.

Doktor přírodních věd M. Kuraš byl velmi zajímavá osobnost, byl velmi vzdělaný, než začal pracovat u firmy Baťa, procestoval polovinu světa, dlouhou dobu žil v Jugoslávii a Rumunsku. V roce 1936 byl vedením firmy Baťa pověřen vedením Studijních ústavů I. A II.

Studijni ústavy byly velmi zajímavou institucí – byla v nich lidová univerzita, později Škola umění a jazykové kurzy. Byly postaveny vedle Domu umění – dnes je v jedné z nich Gymnázium, ve druhé sídlí Policie.

Synem dr. M. Kuraše je známý spisovatel pan Benjamin Kuras, autor mnoha vtipných esejí a knih, který v současnosti žije v Izraeli.

Vzpomínka na vánoce v Baťově nemocnici - Dr.Kuraš

"Vás, pane ošetřující lékaři, který jste mne den před Štědrým večerem, poslal do nemocnice, jsem v první chvíli v lásce neměl. Přes horečku a jiné obtíže uvědomoval jsem si jen tolik, že letos zase nebudu o vánocích doma u rodiny.

Byl jsem tři roky v cizině, troje vánoce jsem strávil sám. Snad jste to po mě poznal, že mi i ty čtvrté pokazíte.

Ale tak docela jste mi je nepokazil! Když jsem se po prvním náporu nemoci trochu vzpamatoval a v duchu už s Vámi začínal souhlasiti, že jsem do nemocnice opravdu patřil, pustil jsem kouzlo Štědrého večera v rodinném kruhu z hlavy a začal jsem si všímat věcí a lidí kolem sebe. To už je Štědrý den.

Rozhlížím se dlouho po pokoji, ve kterém jsme byli dva pacienti. A kdybych neměl lístek, na kterém výslovně stálo „Baťova nemocnice“, byl bych měl, vážený pane doktore, strach, že jste mi na průvodní lístek napsal asi chybnou adresu. A víte proč? Začnu třeba hned u toho lístku nad hlavou.

Víte, že v tom není nic a přece hodně, že ten lístek je růžový? Znáte přece ty lístky nad hlavou z jiných nemocnic. A ty černé tabulky, na něž křídou kromě osobních dat psávají někde i diagnosu? A jak vlastně takové tabulky dělávají těžkou hlavu mnohým všetečným návštěvníkům, kteří spíše ze závisti, že té vaší lékařské latině nerozumějí, vykombinují takové diagnosy, že byste kroutili hlavami!

Tož černé tabulky zde nad postelemi jsou také, ale na těch se nepíše. Ony slouží jen za podložku těm růžovým lístkům.

Kromě růžové barvy mají tyto lístky ještě jednu zvláštnost. V kterési nemocnici bylo v podobných lístcích pamatována i na „poslední věci člověka“ rubrikou „zemřel“. Obracím ten růžový lístek několikráte a ejhle! Kterási moudrá hlava na tuto rubriku asi úmyslně zapomněla! Víte, oč stoupne důvěra zvláště takových pacientů, kteří bývají zaujati proti nemocnicím? Vždyť z toho se přesvědčí, že v nemocnicích, a právě v nich, se počítá s životem a s žitím!

Můj slídivý nos se marně namáhá zachytit ve zdejší atmosféře vůni karbolové kyseliny a jiných, typicky vonících medikamentů, které dodávají nemocničnímu prostředí nezbytné aroma. Ani jsem se Vás nechtěl, milí páni lékaři a ošetřovatelky, ptáti, proč Vaše nemocniční pláště nepřinesou do pokoje ani stopy těchto jinak nepříjemných vůní. Třebas byste se mi vysmáli, jak je to jednoduché. Však já na to možná ještě přijdu.

Hledím teď z okna – kolem vidím pavilony, podobné onomu, ve kterém jsem já. Tak se mi zdá, že řada rozumných lidí si zde postavila zahradní pavilonky, spíše jako letní zahradní domečky. Jak krásně je zde asi v létě!

Tož vidíme, milý pane ošetřující lékaři, že ještě pořád nemám dojem, že jsem v nemocnici. Můj pokoj mi spíš připomíná studentská léta v kolejích.

Štědrý večer. To už jsem v pokoji osiřel. Do pokoje přinesou vánoční stromek. Nejen do mého, ale do všech! Zase nový předmět přemítám! Kolik rukou tyto stromečky zdobilo? Vždyť těch pokojů je mnoho – můj má číslo přes tři sta! I štědrovečerní nadílka byla, sladkosti i ovoce, ba i praktickým dárkem byl každý obdarován! Věříte, že i při nějakém tom stupni na teploměru „navíc“ se to zde ve Svatou noc dobře usínal? A že než člověk usnul, měl dosti materiálu k uvažování o hlubokém významu vánočního – pokoj na zemi lidem dobré vůle?

Nuže vážený pane ošetřující lékaři, vzdávám Vám touto vánoční vzpomínkou svůj dvojnásobný dík. První za to, že Vaším doporučením do nemocnice jsem zde brzo okřál ze své choroby a nadto byl uchráněn případně mnohem horších následků. Druhý dík za to, že jste mi svým nezbytným rozhodnutím pomohl rozšířiti mé zkušenosti.

Víte, pane doktore, byl jsem leckde ve světě a poznal jsem mnoho dobrých lidí. Na ty rád vzpomínám. Poznal jsem také mnoho dobrých věcí a o těch rád povídám. Lidé jsou zvídaví a rádi se vyptávají. Snad přijdu ještě někam do světa a třeba zrovna někoho budou zajímat věci, o kterých zde píši. Víte, jak rád si na Vás, milý pane doktore, vzpomenu, až budu moci vykládat o tom, co na mne učinilo dobrý dojem za mého pobytu ve zdejší nemocnici?

A ten praktický dárek, který mi zdejší – ke všem stejně štědrý – Ježíšek naložil pod stromeček, prakticky nepoužiji. To proto, že i solidní věci mají věkovou hranici. A já si jej chci dlouho uchovat, aby mi dlouho připomínal radostné vánoce i v nemoci, které jsem strávil v Baťově nemocnici ve Zlíně."