StarýZlín

Kresby: Fr. Bezděk

Bylo sychravé podzimní ráno. Podle kalendáře ještě zdaleka neměl být skutečný podzim, ale v tu chvíli jím nad celou rovinou řeky Moravy mezi Tlumačovem a Napajedly byl.

Chuchvalce šedivé, husté mlhy se válely nad nížinou a polní cesta, protínající Bahňák, hluboko rozrytá koly povozů, ztrácela se pár kroků na obě strany v mokrém šedivu, jehož vlhkost a citelný chlad pronikal oděvem až na kůži.

Chodník, vyšlapaný v kraji cesty, po jehož slizkém povrchu klouzaly boty, táhl se chvíli podél louky, porostlé hrubou, vysokou travou, chvíli docela podle močálu, porostlého rákosím, jež však bylo možno v mlze spíše tušit, než vidět.

Naprostý pocit opuštěnosti a ztracení v mlze byl zvyšován ještě tíživým klidem vůkol. Jen čas od času se ozval ojedinělý tlumený skřek ptáka, nákladního vlaku na trati z Břeclavi do Přerova.

A přece se po chvíli v neproniknutelní tišině nad močálem cosi hnulo. Zpředu, do řeky, dolehl vzdálený hlas, za chvíli po něm i jakési tlumené zvláštní zvuky, jako když se těžká bota vytrhne z objetí bláta, které se v pomalém rytmu přibližovaly, co chvíli přecházející v čvachtání.

Z šedivé hradby se jako na negativu, ponořeném do vývojky, začala zjevovat lidská postava, nabývající určitějších obrysů, jak přicházela blíž a šeď mlhy kolem ní řídla.

Muž ve vysokých, zablácených holinkách, silných rukavicích a s čepicí, naraženou hluboko přes uši, táhl za sebou měřící kovové pásmo. Odkudsi zezadu se ozval povel a muž s pásmem stanul tři kroky od cesty. Z mlhy se vynořila druhá postava a za ní ještě třetí, s náručí kolíků: „Tak, tady jeden – a tu ještě druhý", hovoří prostřední muž, ukazuje na místo, kde mají být vraženy kolíky. Ani je zarážet netřeba, zalézají hluboko do močálovité půdy samy. Na pouhý tlak ruky.

Za hodinu, kdy mlha nad moravním údolím klesla a po rozehnání zbylého oparu nad řekou pronikly paprsky slunce, táhla se napříč rovinou Bahňáku řada bílých kolíků, vyznačující směr, jímž měla být nasypána první nízká hráz pro první cestu plánovaného průmyslového města na rovině Moravy.

Idea města

Bylo třeba vpravdě uměleckého vznětu a tvůrčí představivosti u muže, který několik týdnů předtím s architekty a staviteli vytvořil na plánech a projektech obraz úplného moderního průmyslového města, položeného sem, na tento kus nejméně vhodné, močálovité půdy daleko široko.

Zde, na těchto močálech a bažinách že mají za pár let stát tovární budovy, zde že mají být rodinné čtvrti uprostřed zahrad, školy, zaznívající hlasem dětí, tudy že povedou široké asfaltové ulice, naplněné ruchem nového života?

Tady, na této pustině, které se stranila lidská ruka po celé tisíciletí?

Nemožno. Na mnoha místech je rovina nižší než hladina řeky, takže půdou trvale prosakuje voda a ostatek? Ten je jednou, dvakrát i vícekrát do roka zaplavován při povodních, na jaře, když plují ledy a po každých větších deštích.

Jako zlý duch stojí za touto rovinou nepřítel – řeka, mocný vládce, který svým živlem razí nelítostně každou ruku, která by chtěla ohrozit toto jeho panství.

Člověk se staví proti přírodnímu živlu

Jenže vůle člověka postavila se přece proti nepříteli. Ne z bravury, ne z pouhého chlapského zápalu chtít změřit sílu s protivníkem jen pro žádoucí a chlapské povaze potřebný pocit vítězství – pro vítězství samo. Nikoliv, příčina byla jiná.

Nebylo vyhnutí.

Byl to případ, kdy je jen jediná cesta, jíž nutno prorazit, kdy nutno jít přímo, protože nelze obejít - případ, jež nejde v pozadí každého velikého činu, protože jen v nevyhnutelné situaci vypnou se muži k nadlidskému výkonu a dokáží nemožné – to, co dává punc každému hrdinství.

Deset kilometrů bočným údolím vzhůru bylo rušné průmyslové město, Zlín s třiceti tisíci obyvateli, který se tísnil mezi stráněmi a neměl prostoru k dalšímu vývoji, přičemž rozsáhlé dílny, připravující vlastním průmyslovým závodům materiál, postrádaly toho hlavního, vody.

Bylo třeba odlehčit stísněnému městu a pomocným výrobnám zajistit hlavní podmínku – vodu, jejíž nedostatek zatínal své spáry do pracovní tepny města, neustále hroze zatnout ještě hlouběji a vzít mu dech.

„Pomocné závody postavíme na rovině u Moravy, kolem nich vybudujeme čtvrti rodinných obydlí pro pracovníky, jejich ženy a děti, doplníme je školami a stavbami obchodní a společenské čtvrti“ - rozhodl Tomáš Baťa a tak na sklonku léta roku 1930 začalo budování Baťova.

Široká, pustá rovina Bahňáku při ústí Dřevnice do Moravy byla protnuta hrázemi, po jejichž korunách vedly příjezdní cesty k staveništím.

Jeden po druhém začínaly z betonových desek, zasazených v měkké půdě, vyrůstat nad povrch betonové piloty, na nichž měly spočívat vlastní budovy. Po několika týdnech živého stavebního ruchu bylo již z dálky vidět, že odvěký Bahňák, dosud plně hodný svého jména, počíná měnit svoji tvářnost. Tam již štíhlé sloupoví rozsáhlé tovární stavby se vztyčovalo k prvnímu poschodí, tu byly hotovy pilotové podklady k dvěma dalším stavbám a kus dále mezi cihlovými zdmi stál již také parní stroj. Dokonce na východní, protilehlé straně roviny od řeky byla upravena prostora letiště.

Křížem krážem se po zemi táhly kabely elektrického vedení, vedle nich vodní hadice, hukot letadla, vznášejícího se nad rovinou, se mísil s hlukem betonových míchaček, k nim se připojoval motor čerpadel, odstraňujících spodní vodu z výkopů.

Do tohoto budovatelského tempa a pracovního vzruchu na všech stranách přišel říjen 1930, kdy řeka, zavilý protivník, zůstávající dosud skrytu, zasadil první ránu.

Příroda vítězí nad lidmi

Po deštích vylila se přes noc řeka a v několika hodinách zaplavila vše, co bylo vytvořeno prací několika měsíců.

Když vzešlo pochmurné deštivé ráno, tam, kde se ještě včera rozkládalo rozestavěné dílo, se valily husté, kalné vody a celý Bahňák se proměnil v rozsáhlou, pustou vodní pláň, z níž tu a tam trčel kus stavební konstrukce, kolem plavala prkna betonových šalování, trámy, dřevěné sloupy stavebních bud, nářadí a všechno to mizelo po proudu dolů.

Tomáš Baťa, stojící na hrázi, dosud se korunou zvedající nad vodou, přehlížel ocelovou šedí svých očí okolní spoušť. Kolem jeho nohou splašeně pobíhali divocí králíci, polní myši a jiná drobná havět, hledající na nízké hrázi záchranu před vodní spouští.

Jeden ze skupiny osob, stojících kolem Tomáše Bati, vyslovil pod dojmem ničivé síly vodního živlu kolem své přesvědčení:

„Tady nic nemůže být, voda zničí všechno, co uděláme.“

Tomáš Baťa zvedl svým charakteristickým způsobem hlavu a ukazuje rukou na změť drobné havěti na úzkém pruhu hráze mezi vodou, pravil:
„Tisíce let tu utíkali lidé před vodou jako ti králíci – já utíkat nebudu!“

Duch zvládá živel

To nebyla jen vůle muže k dalšímu boji – to byla vzpoura, ohlášená přírodním živlům. Nepřehledné spousty vod, jež se valily středem údolí, proměněného v nedohledné jezero, představovaly v té chvíli obrovskou, ničím nezadržitelnou sílu.

Avšak toto rozhodné stanovisko muže se ukázalo silnějším, protože stálo za těmi, kteří v několika příštích letech zlomili odpor, spoutali ničivý živel a dosáhli nad ním konečného vítězství.

Ještě než opadly vody z Bahňáku, stály tu již desítky pracovníků, bohatých o novou zkušenost, odhodlaných pokračovat v zápase a začít znovu od začátku.

Pod řízením dnešního vedoucího Baťových závodů, Josefa Hlavničky, byly k řece dopraveny těžké bagry, které dnem i nocí hloubily koryto Moravy, aby zvětšily jeho průtočnost. Hráze podél břehů řeky byly zpevněny a souběžně vykopáno široké, inundační koryto.

Když uplynul rok a podzim 1931 přihnal v noci novou povodeň, stejně nebezpečnou, jako minulá, lidé na Bahňáku byli připraveni. Desítky reflektorů vrhalo do černé tmy ostré kužely světel na řeku, hlídající dravého nepřítele, na březích po délce několika kilometrů stály v řadě stovky pracovníků s lopatami, připraveni zasáhnout tam, kde příval hrozil protržením hráze.

Byla to těžká, rozčilující noc, kdy nikdo nezamhouřil oka, ale byla to noc prvního, historického vítěství lidí nad řekou, jejíž příval prošel, aniž by způsobil větší škody. Tehdy šéf závodů Jan Antonín Baťa napsal ve „Zlíně“:
„Toto zvládnutí řeky je nejméně tak důležité vítěství pro budoucnost Bahňáku, jak bylo kdysi naše první volební vítěství důležité pro budoucnost Zlína.“

Zvýšit celou rovinu příštího města

Vodě se tenkrát Bahňák ubránil, avšak měl-li být před ní zabezpečen natrvalo, nebylo jiného řešení, než celou rovinu příštího města zvýšit o 1–3 metry, aby na ni voda nemohla.

Na jaře 1932 vedlo již různými směry rovinou 11 kilometrů silnic, 8 kilometrů železnice a na násypech stálo již přes 20 nízkých kolových budov pro průmyslové dílny. Rozsáhlé prostory mezi hrázemi čekaly na vyřešení technického problému, jak na ně dopravit milionové množství kubických metrů půdy, aby mohly být zvýšeny a připraveny k zastavění.

Do těchto problémů padl tragický 12. červenec. Tomáši Baťovi nebylo dopřáno, aby svůj sen nového, na pustině vybudovaného města viděl uskutečněn. Ruka osudu vztáhla se po něm v okamžiku, kdy časného, mlhavého jitra vzlétl za prací z letiště, založeného v sousedství a pohřbila ho pod troskami letadla, vedle první skupiny rozestavěných budov.

Krev zakladatele však posvětila půdu Baťova a jen dotvrdila rozhodnutí vyplnit jeho odkaz. Jeho nástupce, Jan A. Baťa, převzal velkou ideu Tomáše Bati sám a začal ji uskutečňovat se vší svou energií.

Myšlenka J. A. Bati rozhoduje o konečném vítězství

Na čem závisel celý příští osud Baťova, byl technický problém zvýšení celé roviny, na níž se mělo město rozkládat. Půdu pro tyto zvýšení mohl poskytnout kopec Tresný, zvedající se na druhé straně řeky.

Ale jakým způsobem přenést miliony kubických metrů hlíny a rozložit ji po rovině? Odkopávat půdu, nakládat na auta, převážet na druhou stranu a tam vysypávat? To by trvalo dlouhá léta a stálo tolik peněz, že to samo o sobě bylo schopno úplně ohrozit uskutečnění celého plánu. Již se opět zdálo, že úsilí člověka nebude mít výsledku, že nezvládne velikost překážek přírody.

Avšak přece zvládl, a to zásluhou odvážné myšlenky J. A. Bati. Svolal si techniky a stavební odborníky a řekl jim:

„Půda, kterou chceme mít tady, na rovině, je v kopci na druhé straně. Mezi kopcem a rovinou je řeka – nepřítel. Proč ji nezapřáhnout do práce, proč nevyužít její vody k tomu, aby přenesla hlínu sama? Proč by ji měla rvát jen když se rozvodní a roznášet ji kam chce? Proč ji nedonutí, aby rvala hlínu na kopci a přenášela ji na rovinu?“

Nápad byl příliš odvážný, příliš nezvyklý, protože nikdo jej předtím jej předtím nikdy nevyzkoušel. Bylo proto mnoho pochybností a ještě více pokusů, jak donutit řeku, aby sloužila a počala pomáhat lidem sama proti sobě.

Řeka přemisťuje kopec na rovinu

Konečně bylo na břehu řeky postaveno čerpadlo, hnané motory o 1000 HP a voda jím vytláčená do kopce, počala silou několika atmosfér rvát půdu a rozdrobené, řídké bahno korytem převádět na rovinu.

Po centimetrech usazovala se splavněná půda na čtvercích plochy, ohraničených hrázemi. Když se voda utišila, zvolna odtekla a vypařila, zbyl po ní pevný, hlinitý nános jako základna pro nové město.

Přemístění půdy byl podnik obrovského rozsahu, při němž bylo třeba kopci vyrvat a odplavit půl třetího milionu kubických metrů hlíny.

Je možné si o něm učiniti představu:

Kdyby tato půda měla být odvezena, bylo by k tomu potřebí milionu nákladních aut, z nichž každé by naložilo půl třetího kubického metru. Nastaveny jedno za druhým by tvořily řetěz, dlouhý osm tisíc kilometrů, rovnající se vzdálenosti ze Zlína do New Yorku.

Zvednutím roviny o 1–3 metry nad dřívější úroveň porážka řeky byla zpečetěna.

Město je zachráněno

A pak již stavba Baťova pokračovala rychlým tempem. V tovární čtvrti vyrůstala jedna budova za druhou a všechny postupně oživovaly ruchem průmyslových dílen koželužských, papírnických, textilních, chemických, strojírenských a jiných, v nichž dnes tisíce pracovníků zpracovává materiál a pomocné výrobky pro dílny ve Zlíně.

V sousedství závodů vyrůstaly zahradní čtvrti se sty rodinných obydlí mezi zelenými plochami trávníků, keřů a stromoví, byly stavěny pensiony a internátní budovy pro svobodné muže a ženy, vyrostlo tu obchodní a společenské středisko s moderním rozsáhlými budovami obchodního a Společenského domu, byly postaveny velké, vzdušné, všemi prostředky vybavené školní budovy pro děti pracovníků, sportovní stadion, nákladné koupaliště atd.

Využívajíc svého položení v soutoku dvou řek v blízkosti hlavní trati a silniční tepny země, stalo se město důležitým komunikačním uzlem. Od r. 1937 je Baťov také výchozím přístavem menší, ale dosud jediné vodní cesty země, kanálu Baťov – Hodonín.

TAM, KDE TISÍCILETÍ NEBYLO NIČEHO, než velká močálovitá pustina, jíž se od věků vyhýbal nejen člověk, nýbrž většina všeho živého, žije a pracuje rušným tempem krásný a nadějný Baťov, nejmladší české město.

Jeho vznik je historií tvůrčí práce necelých deseti let. Je dílem, jež trvale bude budit úctu k duchu, myšlence a rukám těch, kteří je budovali.

Zůstane příkladným výrazem tvůrčí síly ducha, který vytvořil, udržuje a buduje celé veliké dílo zlínské práce.

Z ročenky časopisu Zlín 1940