StarýZlín

Jména a přezviska

Valašština se vyjadřuje úsečně, řízně a přiléhavými výrazy. Má jich nepřeberné množství. I valašská rodová jména jsou charakteristická. Takový Gargulák, Glabazňa, Trnčák, Pařenica, Mikala, Migala, Galéta, Trlica jsou jména, jež naznačují tvrdý boj o skývu chleba a groš.

V některých jménech se zachovala zmínka o původním zaměstnání rodiny, např. Bača, Pastýřík, Močidlák, Strůhala, Kobzáň.

Každý horal má však jedno, dvě i tři přezviska-pseuda. Např. Stěbrovský Grúňský Zadkový, Zapačový Smrďucký Humenecký, podle toho, kde bydlí. V jiných jménech byla přesně odstupňována stavovská příslušnost: Máme Fojty, Dvořákovy, Jizbecké, Chalúpecké, ale i Sýpecké. Za přezviska se však nestydíme. Sami se jimi představujeme, ba i děti, když přijdou do školy, neznají pravá rodové jména.

_ _ _

Když jsem přišla jako mladá učitelka do Držkové a zjišťovala jsem jména prvňáčků, zpozorovala jsem, že mám jedno děvčátko nezapsané. Ptala jsem se jí, jak se jmenuje. Prý Mařenka Humenecká. Ostatní děti však křičely, že sa volá Lúková. Pozvala jsem děvče z vyšší třídy, abych zjistila, mám-li ve třídě Mařenku Humeneckou nebo Lúkovú. Starší školačka však tvrdila, že Mařenka se jmenuje Zadková. Co teď? Nezbylo nic jiného, než jíti s malým děvčátkem na paseky k její babičce, u níž bydlela. Stařenka mi ochotně vysvětlovala, že matka děvuchy slouží na Hané a že sa opisuje Krčmová. Tak prosím: Humenecká, Lúková, Zadkova, Krčmova.

Mezi kluky byl čiperný ogara, který slyšel na jméno Tona Bačů. Řekla jsem, že ve škole mu budeme říkat Antonín Horsák. "Tož, děti, jakpak se jmenuje?" A všichni sborově odpověděli: "Antonín Horsák!"

"Pověz mi, Horsáku, jak se jmenuješ?" A odpověď zněla: "Tona Bačů" --- Dodnes zůstává Tonou Bačovým, třeba jest již tuším ženat. Takových přiléhavých názvů a jmen najdeme v každé dědině mnoho.

Jména předmětů

Valach dovedl tvořit nejen přízviska, nýbrž i jména předmětů kolem sebe a to taková, že plně charakterisovala jmenované věci, ať už v domácnosti, v hospodářství, v řemesle, nebo v přírodě.

Takový šklébík svítil v kuchyni, jako by šklébil. Bluščka nesvítila, jenom bluščela.

Roztéčka, kterou vykružuje Valach ozdoby na stolcoch, tragáčkoch a vozíčkách, věrně vyjadřuje činnost a práci, kterou roztáčením vykonává.

Zajímavý je původ valašského úsloví: "Hledíš jak žaba z kýšky!". V dřívějších dobách měli ve valašských chalupách nádobí pomálu. Někde stála v zahradě mléčná studánka. Do země zapustili kadlbek a přikryli stříškou. Do studánky slévali mléko a sbírali z něho smetanu, mléko pak nechali zkýščit. Není divu, že se někdy octla v kyšce žába.

Bohatost ve výrazech

Bohatost přírodní krásy má snad vliv na bohatství řeči. Hanák zná z ptáků na poli kavoně, ale Valach zná každého malého zpěváčka - pozná ho podle zpěvu, letu i hnízdění a dovede ho pojmenovati dvěma jmény. Pozoruje konipáska v mělkém potůčku - říká mu třasořitka nebo třasichvost i pliska. Chocholouši říkají trpělka nebo trpěluška, strnada nazývají vyščéřákem nebo strnadlem.

Kravička živitelka má mnoho něžných jmen: Dvoruška, Stračenka, někdy zase Okaňa, Babuša, Rohaňa nebo Stračena.

Na stráních, vysokých mezích a na cestách hýří horská příroda všemi barvami květů. Jimi zdobí děvuchy nejen nedělní stůl, nýbrž i svatý obrázek na stromě u cesty.

Pro každou bylinku našly cérečky vhodné jméno: Protěži písečné říkají kočičí tlapky, pomněnce rybí očko, bice jarný - Pánbičkovy ručičky, kohoutku lučnímu - slzičky Panenky Marie, mochna stříbrník je černobýl, šťavel se jmenuje zaječí zelé a čemeřice je černý kořének.

A tajemná říše přírody, říše rostlin a bylin, obetkaná tolika pověstmi a pověrami, pomáhá i tehdy, když už lidská pomoc je slabá. Některé byliny léčí nemoci. Vrátečka dává se kravám na žvánek. Turánek otvírá zámky a pomáhá k pokladům. Čarovný posed přináší užitek z devíti dvorů.

Ze zahrad až do příkrých strání rozběhlé ovocné stromy rostou i mezi výskyděmi na mezích. Každý strom dostal své jméno stejně tak, jako mají lidé na vsi svá přezviska. Podle místa, kde roste, podle tvaru, velikosti a podle ovoce, které nese. Za humny roste Záhumenka, na trati Radzbány daří se jablka Radzbánky, za maštalí stojí Maštálka, po žních zrají hrušky Ovesničky a na osamělé hrušni na mezi jsou Mackůvky.

Úsečnost a dramatičnost řeči

Valach se dovede živě rozhovořit. Bohatstvím výrazů odívá své vypravování do roucha poesie. Ale zase úsečně, někdy i ostře a mnohým souslovím zvyšuje dramatičnost líčené události. Užívá krátkých hlavních vět a tím zaostřuje spád děje.

"A já, otoča sa, ten tam dom!" Neb: "Koza devatero na jeden bobek."

Úsloví praví: "Tvářka, není lhářka." Pěkné je pořekadlo: "Vančica - měkčica, Brdo - tvrdo." Vančica je kopec na jih od Držkové. Pokaždé, kdykoli zavál vítr od Vančice, přišel odměk, zahučelo-li Brdo, přišla zima.

Vedlejší věty zkracuje Valch přechodníkem: "Buďa tebú, nechál bych ju." - "Čuja tú chválu, dožhrál sem sa." - "Viza, že de to tuhého, dál sa do prošáka." - "Pasa kráva nezežere hřebík."

Jadrnost valašského nářečí lze poznat z výroku stařenky Šimonové. Kdysi jsme postavili v zahradě besídku a pokryli ji jedlovou korou. Stařenka jde po silnici, pohlédne do zahrady zastíněné Vančicí, podívá se na besídku a praví: "Téj už tam dávno svěčalo!"

autorka článku: Františka Jančíková - Minaříková.
Narozena 18. 4. 1897 v Kostelci u Štípy, zemřela 20. 4. 1947 v Holešově.
Učitelka, autorka vlastivědných prací, působila také jako řídící učitelka v Držkové.