restaurace Monako Zlín

ÚVOD

Svou práci jsem pojmenovala po mém prvním setkání s nápisem Monako na ubrusu u pratety. Když jsem se jí ptala, co to znamená, odpověděl mi můj strýc, že je teta monacká princezna. Do svých patnácti let jsem této větě bezmězně věřila a chlubila se, že mi v žilách koluje královská krev. Ale všechno je jinak, moje rodina před osmdesáti lety vlastnila část dnešního zlínského autobusového nádraží, kde měla postavenou hospodu Monako. Ta se dělila na kuželnu, jídelnu, restauraci a zahradu, ve které byl taneční sál. Jak rychlý byl rozkvět této restaurace, který souvisel s otevřením železnice a posléze blízkými Baťovými závody, tak následoval její pád a smutný osud. Restaurace byla vybombardována spojeneckým letectvem na konci druhé světové války, zrekonstruována po válce. Poté byla zabavena komunisty a v 80.tých letech zbourána při budování autobusového nádraží.

Vzhledem k tomu, že restauraci Monako si pamatuje jen moje prateta Zdenka Hofmanová a můj děděček Pavel Jugas, chtěla jsem zdokumentovat jejich vzpomínky a znalosti o Monaku z první ruky, tak aby tyto informace nevymizely a byly zpracovány jako paměti naší rodiny.

Moc obdivuji vytrvalost a píli svých předků, takže bych jim chtěla alespoň částečně vzdát hold za to, že se jim podařilo vybudovat ve Zlíně něco naprosto nadčasového a na svou dobu velmi prograsivního.

Účelem práce není pouze školní projekt, ale bude sloužit mé rodině, aby se dověděla více o restauraci Monako. Po hledání v archivech a starých dokumentech byly zjištěny informace, o kterých ani nejstarší pamětníci nevěděli. Doufám, že tento materiál si se zvědavostí přečtou i další generace. Jsem ráda, že jsem byla schopna dát všechny dokumenty dohromady a podělit se o ně se světem.

Restaruce první patřila bratrovi mého prapradědy a pak se dědila dál v rodině. Kapitoly práce jsou tříděny podle majitelů a politické situaci v daném období, která na rodinné podnikání měla silný vliv.

VLASTNICTVÍ JANEM ČERVINKOU

Jan Červinka si dopisem ze čtrnáctého srpna roku 1900 zažádal na okresním hejtmanství o koncesi při příležitosti otevření železnice (Otrokovice-Zlín-Vizovice). V tomto dopise argumentoval tím, že se ve Zlíně vytvářely jiné poměry než dříve a to jmenovitě frekvence u dráhy, stavební ruch (industrie), postupná urbanizace z okolních vesnic a přibývání dělníků pracujících v továrně Baťa. V okolí nádraží nebylo možno se nikde občerstvit, protože bylo vzdálené od centra města, kde se nacházely hostince. Navíc nádražní čekárna byla tak malá, že především za špatného počasí měli cestující, co dělat, aby se tam vměstnali. Z toho důvodu by měl být pro obyvatele Grygova (kam trať vedla a odkud jezdili každé ráno do práce) zřízen hostinec, k jehož postavení byl z několika stran vyzýván. Žádal o koncesi k činnosti nálevu vína, piva a podávání pokrmů. Také k upravení svého domu, aby mohl tuto činnost realizovat. Na konci žádosti bylo napsáno, že se roku 1861 narodil ve Zlíně, byl příslušný katolík, měl manželku, obchodoval s kůži a mravně zůstal uplně zachovalý.

Oblast Grygova (také Trávník), o které se píše v tomto dokumentu, se začala utvářet kolem roku 1500 na západadním okraji Zlína. Roku 1899 zde byl zahájen železniční provoz (díky prostředkům koměřížských podnikatelů Toroka a Janowitze). Díky této železnici vznikla ulice Nádražní.² V protokolu ze dne 21.září 1900ze sezení obecního zastupitelstva města Zlína u přítomnosti dvacetidvou členů, zástupce velkostatku a zapisovatele, schvalují Janu Červinkovi zřízení nového hostince v domě č. 25 (bez nálevu lihovin) s podmínkou že Jan Červinka místnosti hostinské dle přeloženého nákresu upraví (postaví) budovu pokrytou tvrdou krytinou místo dosavadní šindelové krytiny a také zařídí potřebné záchody, které nejsou v plánu vyznačeny. Dokument je podepsán starostou Antonínem Batiou(tehdejším starostou).

Jan Červinka si tedy na hospodu vzal půjčku ve výši 8 000,- korun od Občanské Záložny v Mysločovicích. 13.12. 1900 zaslal Jan Červinka okresnímu hejtmanství projektovou dokumentaci na novostavbu restaurační budovy u zlínského nádraží, na pozemcích jeho zahrady p. č. 180,183 a 184, kde tvrdí, že tato budova bude prostorná,moderní , se stropy 4,2 m vysokými světnicemi, tudíž vyhovující všem požadavkům zdravotním a policejním. Tento dopis připojuje dodatečně ke svému oznámení z 9.12. 1900 (č. 23611). Na základě toho žádá o přislíbení, repektive udělení, hostinské koncese pro nádražní restauraci s podmínkou provedení stavby dle daných nákresů.

15.3.1901 byla udělena Janu Červinkovi koncese ke provozování hostinské a výčepnické činnosti s právy ku přechovávíní cizých, ku prodávání pokrmů, ku nálevu piva a vína, ku podávání kávy, čaje, čokolády a jiných teplých nápojů a občerstvení v domě na pozemcích parcelního čísla 180,183,184.

Výnosem ze dne 15.3. 1901 čís. 4920 byla Janu Červinkovi udělena koncese s podmínkou, že provede stavbu dle schváleného projektu do konce září 1901a učiní o tom oznámení c. k. hejtmanství. 24. 8. 1901 zaslal Jan Červinka oznámení že stavba hostinské budovy je úplně dokončena dle stavebního řádu a stavebním úřadem schválená s povolením k obývání. Na základě toho žádá o povolení k započetí provozování živnosti od 1.9.1901. Také v tuto dobu podává žádost o rozšíření své koncese o nálev lihovin, zdůvodňuje ho následovně:

,,Již během 14denní doby, ve které živnost provozuji, ukázalo se, že každý host, jenž do hostince zavítá, žádá ztv. Kalíšek (štamprli) lihovin (slivovice, rumu, apod.). Jmenovitě se to děje při ranním vlaku 5 1/2 hod, kde všichni zřízenci dráhy (u příjezdu vlaku) žádají zrána obvyklou štamprli-čemuž však vyhověti nemohu a následkem toho jsou hosté nespokojeni řka:,,Že časně ráno piva pít nebudou.“ Jest restaurace nádražní rozdílnou od toliko počestných živností hostinských, jelikož sem toliko pocestný lid přichází a pivo jedině za dne, když má dost času, pije. Jinak ale zrána v poslední minutě před odjezdem vlaku, toliko kalíšek lihovin si přeje. Z těchto důvodů a jelikož v celém předměstí Grygově žádný hostinec nestává-dovoluji si prositi o dodatečné rozšíření koncesemé, abych směl v případech vyjímečných nalévat též lihoviny. Připomínám a jest samo sebou zřejmé, že nechci a nedopustil bych to nikdy, aby se z restaurace mé stala kořalna.“

16.9. 1901 Janu Červinkovi povoluje c. k. hejtmanství nálev lihovin (co by vedlejší činnost).

21.11.1901 byla na základě žádosti Jana Červinky C.K. okresnímu hejtmanství v Uherském Hradišti zrušena stávající koncese a udělena nová koncese, která byla rozšířena o nálev pálených lihových nápojů, ale jen do odvolání, které by nastalo, v případě, že nálev pálených lihových nápojů provozoval jako hlavní živnost.

VLASTNICTVÍ ONDŘEJEM ČERVINKOU

22.9.1911 prodal Jan Červinka své spoluvlastnictví na domě číslo popisné 550 s pozemky ve Zlíně vlč.1403, kde provozoval hostinství na svou osobní koncesi, své švagrové Julii Červinkové, druhá ideální polovina domu s pozemky patří jejímu manželi Ondřeji Červinkovi. V rámci této kupní smlouvy se Jan Červinka vzdává své hostinské koncese, jen pod podmínkou, že tato koncese bude převedena na jeho bratra Ondřeje. Ve smlouvě zdůvodňuje Ondřejovu způsobilost provozovat hostinskou živnost tím,, že od roku 1893 až do roku 1904 (1907) hostinskou živnost provozoval.⁹

Na základě technických výkresů a korespondence z úřady je patrné, jak byla restaurace postupně přistavována a zvětšována jak půdorysně, tak posléze i výškově. K první přestavbě došlo v roce 1912.

Ondřej Červinka vstoupil do společnosti hostinských v roce 1893 původně jako nájemce nálevu piva a kořalky, která patřila Josefu Barvičovi. Jeho bratr Jan Červinka se vzdal práva na hostinec za 15 818 Kčs.

VLASTNICTVÍ JULIÍ ČERVINKOVOU

Julie Červinková velmi brzy ovdověla a celou hospodu musela řídit sama, byla schopná, takže tržby jen rostly a její dcera Marie pomalu dospívala a zamilovala se do mého pradědečka Františka Jugase, který pracoval pro firmu Baťa. Vzhledem k tomu, že Tomáš Baťa zažil prohibici v Americe, ztotožnil se s touto myšlenkou i u nás a vadilo mu, že jeho zaměstnanci chodí před a po práci pít alkohol do Monaka. Chtěl ho od Julie několikrát odkoupit a ona si myslela, že František má především zájem se přes Marii dostat k Julii a přesvědčit je, aby ho prodali. Naštěstí se toto nepotvrdilo, a když přecházel do naší hospody roku 1930, měl na kontě z firmy 250.000 Kčs. 10.11.1930 se Julie Červinková vzdala svého živnostenského oprávnění ve prospěch Marie Červinkové.

V roce 1921 došlo k dalšímu rozšíření restaurace dle technických výkresů.

VLASTNICTVÍ MARIÍ ČERVINKOVOU A FRANTIŠKEM JUGASEM

Před II. Světovou válkou

František si i po odchodu od Baťů udržel velmi přátelský vztah s Tomášem Baťou, dokonce mu i Baťa napsal dva děkovné dopisy a to i přestože Baťa na naší hospodě měl tak veliký zájem, že údajně s Františkem objížděli volné zlínské parcely, které by mu za hospodu Tomáš Baťa vyměnil.

V prvním mu děkuje za jeho práci a přičinění vykonané pro vítězství myšlenky. Píše, že jeho nadšení a dobrá vůle jim dává naději, že si stále zachovají své přátelství při uskutečňování budování jejich společného domova, který má byt ostatním vzorem. Ve druhém mu děkuje opět za spolupráci, ale tentokrát při příležitosti uvítání prezidenta v závodě.

¹³Soukromý archiv Zdeny Hofmanové

Marie a František si rozdělovali práci tak, že ona byla pokladní a on chodil po hospodě, také jeho vášní bylo pěstování ovoce a zeleniny. Na zahradě pěstoval jablka v kordonech. Také měl rozsáhlé skleníky, ve kterém pěstoval ovoce a zeleninu do kuchyně. Největší plochu skleníků zabíralo pařeniště (v té době se mu říkalo japan), které se skládalo ze dvou oken a na délku mělo minimálně dvacet metrů, jehož část byla vytápěny. František měl konexe u Baťů a na hotelu Společenský dům, tudíž měl přístup k nejmodernějším technologiím své doby.

V roce 1931 František rekonstruoval hospodu do největšího rozsahu, jakého kdy dosáhla.

Technologie Monaka

Mezi technologie patřily například lednička Fridgeder, chladící box, dvě pokladny National. Jedna pokladna se nacházela v zahradě a jedna v hospodě, při namarkování vyjel doklad. Byly to pokladny na elektrický proud, ale pokud vypadl, bylo možno použít kliku a pokladna fungovala i bez něj, každý číšník měl svůj vlastní kód, rozlišovalo se i v jaké části jsou zákazníci, jestli jsou v jídelně, zahradě, nebo hospodě. Každý večer se vytáhla páska, na které byl výčet tržeb, popsala se datem a jednou za měsíc v těchto účtech přišel udělat pořádek účetní, poté byly zaslány na berní úřad. Příbory byly z nerezu , nerezový byl i dřez. Dále zde byl nářezový stroj, automatická váha Berkel, výčepní pult. Také dvě místnosti, kde byla prádelna a žehlírna, ve které se nacházely velká bubnová pračka, odstředivka, vrtaná hluboká studna, která se filtrovala, přístroj na měkčení vody, plynový mandl. Veškeré nádobí na sobě mělo logo firmy, které zařídil František. Část nádobí měla černou barvu, ubrusy měli zase barvu podle užití. Bílé byly v jídelně, žluté v zahradě a béžové v hospodě. Popelníky měli vyrobené v Moravii. Na zahradě byl stroj na zmrzlinu. V hospodě byly oboustranné hodiny, takže na ně šlo vidět i z jídelny, která byla prodloužením hospody. Na stěně jídelny byl obraz Zlína. V kuchyni byl stojan na mytí sklenic a lahví ve větším množství a kráječ chleba k drobným pochutinám. Na uskladnění potravin se používaly typizované bedny, které stály ve staré chalupě. Také se zde nacházelo dva tisíce židlí. Měli své vlastní balónky a slánky pro děti.

Personál

Personál se skládal ze zhruba třiceti stálých zaměstnanců, měl přísný pracovní režim, ale byl spravedlivě odměňován podle zásluh a bylo mu poskytováno několik výhod. Důkazem spokojenosti byla dlouholetá věrnost zaměstnanců firmě. V této době byl hlavním kuchařem pan Pumprla, učni byli pan Panenka a Antonín Pecen z Huštěnovic. V kuchyni se nosily stejnokroje, kuchaři měli černobílé pepito vzory na kalhotech a bílé kabáty. Ženy kuchyňského personálu nosily černobílé puntíkaté šaty. Záchody docházela čistit cizí paní, zaměstnanci je čistit nesměli. Této pani se říkalo stařenka Postavová. Také měli svou vlastní pradlenu. Jednu dobu zaměstnávali cukráře a uvnitř byla cukrářská pec. Personál byl pod lékařským dohledem doktora Krále, který každých čtrnáct dní docházel kontrolovat zdravotní stav. Další pracovníci byli například pokladní, nebo pradlena.

Po investici Františka byla udělána přístavba obytné části, byla otevřena letní zahrádka, kde se nacházely dvě taneční kola. Zahrada pro zákazníky byla vytvořena ve tvaru písmene U. Část byla krytá podloubím, z něhož visely truhlíky s květinami. V tomto podloubí seděla jedna z kapel. Kapely měly rozděleny dny, občas hrála valašská hudba a občas jazz. Taneční kola byly vybroušeny z terasa, a aby lépe klouzaly, posypávaly se lněným semínkem. Také na tyto plochy svítily čtyři reflektory, které byly složeny z kol, u nichž se točily barevné skla, ktera házela barevné světýlka.

Pokud byly nějaké problémy s opilci, poradil si s tím vrchní, ale většina akcí bývala odpoledne, takže se to nedělo často.

Kariéra Františka u Baťů

V době, kdy František pracoval u Baťů začínal jako představitel obuvnické výroby pánských bot. Za tu dobu vystřídal několik pozic, dále třeba byl správcem jedné tovární budovy. Z nejvyšších postů mu byly přiděleny peníze a on musel obstarávat veškeré reklamace, když se něco pokazilo, bylo jeho úkolem pověřit své zaměstnance, aby přisli do firmy i v neděli, koupil jim svačinu a vše bylo v jeho vlastní režii, na druhou stranu měl vysoké výdělky.

Zahrádka

Zahrádka fungovala po dobu šesti let, pro občerstvení tam byl malý bufet. Monako ve své době dosahovalo takové popularity, že o něm byl natočen reklamní film, který se promítal ve Velkém kině. Na tomto videu je už zachycena i má teta a svého času se také promítalo ve starém obuvnickém muzeu.

Video je bezezvuku a je dostupné na tomto odkazu

Aktivity

V hospodě bohužel nebylo k dispozici žádné místo určené pro děti. Ale byla rozdělena do tří částí (napočítaje zahradu a kuželnu). První byla hospodská část, kde byl výčepní pult s výdejem jídel z kuchyně, další místnost byla samostatná jídelna a část, co ústila do dvora byla hernou. V jídelně byly kulečníky a v herně byl veliký kulečník a karetní stolky, kde se hrávaly karetní hry (mezi nejoblíbenější hry patřily například taroky nebo mariáš). Tyto stolky měly výklenky, kam si hráči mohli dát pivo. Nehrál se hazard, protože Monako bylo spíše podnikem pro rodiny s dětmi a "karbaníci" si sem vodívali své milované polovičky.

Vztah k zaměstnancům

Tonda Pecen z Huštěnovic byl přistižen Františkem při krádeži bečky piva, František byl velmi solidní člověk, takže místo toho, aby ho přímo vyhodil, zařídil mu výuční list a až poté byl propuštěn. Zaměstnanci si mohli brát úměrné množství potravin pro domácnost, aby se předešlo podobným krádežím. V kuchyni pracovala kuchtička, která byla sirotkem a po vybombardování hospody neměla kam jít, rodina Jugasových se přestěhovala do Štípy a nabídla jí, že může jít bydlet s nimi. Zaměstnali ji a hlídala mého dědečka a starala se o psa. Druhý ze psů (foxteriér) nebyl dobře vychovaný a honil slepice, takže si ho František odnesl na nábřeží, kde měli další pozemek. Většina zaměstnanců byla ubytována v podkroví, kde byly dvě místnosti, v jedné bydleli muži a ve druhé bydlely ženy.

Opravy na domě dělaly soukromé firmy, ale byl to okruh známých, když jim zavolal, do dvou hodin se objevili v Monaku na kole. Pan Vařák byl stolař a tesař, pan Bilečka byl elektrikář a na Potokách bydlel pan Bém, který vedl instalatérskou firmu.

Obytná část

V přízemí se nacházela hospodská část, v prvním patře bydleli majitelé a v podkroví již zmínění zaměstnanci. Bylo nutností, aby rodina bydlela přímo v místě pracoviště, jelikož veškeré povinnosti a problémy chtěli řešit sami. Když jeli prateta s dědečkem na dovolenou, František zůstal v Monaku a staral se o zaměstnance a chod hospody. Ale podnik pouze vzkvétal a ani pamětníci si nebyli jisti, jestli tam probíhalo nějaké neférové překupování zboží ("šmelení").

Otevírací doba

Otevírací doba Monaka se měnila podle majitelů za Jana Červinky byla již od půl šesté ráno. A od té doby, co hospodu převzala Julie Červinková otevírací doba začínala až v sedm hodin.

Dělba práce

Marie a František si rozdělovali práci tak, že ona byla pokladní a on chodil po hospodě a kontroloval, jestli je vše v pořádku, také jeho vášní bylo pěstování ovoce a zeleniny. Na zahradě pěstoval odrůdu jablek Cordon, také měl rozsáhlé skleníky, ve kterých pěstoval ovoce a zeleninu do kuchyně. Největší plochu skleníků zabíralo pařeniště (v té době se mu říkalo japan), které se skládalo ze dvou oken a na délku mělo minimálně dvacet metrů, jehož část byla vytápěny.

Alkohol

František byl velmi zapálený vinař a jezdil si na Podkarpatskou Rus do Belehouvan, což byla oblast Tokajských vín, pro vylisovanou šťávu. Tato šťáva byla uložena do sklepa, kde kvasila, kde bylo topení, chlazení, bronzové čerpadla a kompresory. Sklep se rozděloval podle uskladnění na část s vínem, část s brambory, část s kořalkami a část s pivem. Samozřejmě, že ne všechno víno si dělal sám, ale odebíral alkohol nejlepší kvality, kupoval šampaňské víno, přímo z oblasti Champagne a to značkový Charles Heidsieck, který dodnes patří mezi světovou špičkou. Lihoviny byly od různých výrobců. Borovička byla dodávána panem Gargulákem z Trnavy, slivovice od pana Kalendy. Asi nejzajímavější příběh, co se týče alkoholu je vztah mého pradědečka a pana Adlera, který měl likérku v Uherském Brodě. Tento pán byl židovského původu a již po nástupu Hitlera k moci, chtěl prozíravě uprchnout ze středu Evropy. Doma měl čtyři obrazy Josefa Úprky a snažil se je prodat Národní galerii, ta od něj odkoupila pouze jeden obraz a to největší obraz, který kdy namaloval. Protože k vycestování mu chybělo ještě 21 000Kčs, požádal mého pradědečka, jestli by ty tři zbylé obrazy neodkoupil. Můj pradědeček se rozhodl, že mu v jeho nelehké situaci pomůže a tyto tři obrazy koupil pro každé ze svých dětí. Pan Adler mu ještě před svou emigrací daroval ručně psaný receptář rozmanitých druhůkořalek a likérů . Tento receptář rodina údajně ještě někde má, ale bohužel zatím zůstal ztracen.

Ale i Marie měla veliké zásluhy, bývalá vedoucí zlínského útulku Dana Šmigurová na ni vzpomínala, že byla zakladatelkou zlínské kynologie. Psi byli její velikou vášní, můj dědeček vždy s láskou vzpomíná na boudy, ve kterých ho jako malého nechávali rodiče spát s bernardýny. Ale přesto, že byli velmi benevolentní rodiče, v práci muselo být vše podle pravidel a řádu, což dokazuje tento dokument:

"Upozornění! V obálce je Váš celý měsíční plat i odměna za eventuelní práci přes čas. Správnost vyplaceného obnosu reklamujte ihned při výplatě, jinak Vám nemůže býti uznána. Jest Vaší povinností výpočet výplaty si překontrolovati. Správnost výpočtu výplaty můžete reklamovati jeden den po obdržení výplaty. Případné reklamace vyřídím okamžitě sám. Kdo nereklamuje v době nahoře stanovené potvrzuje, že byl řádně vyplacen. Reklamace může se vztahovati pouze na jedno výplatní období, poněvadž reklamace vyřizujeme ihned. Jugas“

Období II. Světové války

Hned na začátku byli všichni psi, včetně hospodského německého ovčáka Feriny, od výšky dvanácti centimetrů v kohoutku odvedeni na místo Sokolovny. Pokud reagovali klidně na střelbu z pistole, byli odvedeni, což byl případ Feriny. První věc, kterou si spojuje prateta s Monakem jsou dvě obrovské psí boudy, které měla spojené se zavírací dobou. Když její tatínek (František) v jedenáct hodin zavíral hospodu, opsal kasu, přišel na chodbu,zacinkal klíčema a zavolal na psy:,,Kluci, jde se!“. A psi okamžitě vystřelili do svých boud. Ale můj dědeček si pamatuje asi nejsilnější zážitek, z doby, kdy byl ještě batole (byl mu rok a půl). Pamatuje si, jak byla celá rodina, se zaměstnanci i psi schována v protibombovém krytě.

20. listopadu roku 1944 (těsně před skončením války) byl bombardován Svit (Baťova továrna) spojeneckými letadly. Samozřejmě se ve Zlíně spustily poplašné zařízení a celé město bylo nuceno se schovat do sklepů a úkrytů. Monacký kryt byl z dřevěných trámů, protože dřevo dobře pružilo, a měl zhruba osm metrů. Vchod byl na zahradě, vedly do něj schody a zavíral se těžkými dveřmi. Kromě těchto dveří se zavíral ještě speciální poklop. Na něm byla asi centimetrová vrstva hlíny. František stál při náletu na schodech a říkal odkud kam, co letí. Když se začaly spouštět bomby přiklopil kryt a říkal, že je zle. Uvnitř byla dokonce i pumpa. Trámy, které tam sloužily jako lepší utěsnění, nešly moc dobře nasměrovat, ale nakonec se jim to podařilo a dobu útoku přežili.

Po vylezení z krytu je čekalo nemilé překvapení. Vše, co budovali tak dlouhou dobu bylo doslova v troskách. Po zahradě se povalovaly karoserie aut z vedlejší autoopravny. Skoro všechno bylo rozbombardované, protože bomba spadla na schodiště a zasáhla všechny centrální části hospody. Co nebylo jako sutina, mělo silně poškozenou statiku a vylámané okna . Jediné, co neutrpělo žádnou zásadní újmu byl právě už zmiňovaný kryt. Škody způsobené leteckým bombardováním Monaka se vyšplhaly na částku 1 073 690. Zemský národní výbor v Brně na tyto škody přispěl částkou 35 000.

Období 1945 - 1948

Dne 14.8. 1947 byl proveden zápis o výsledku šetření škod způsobených válečnými událostmi ze dne 30.11.1944. Šetření proběhlo za přítomnosti majitelů (Františka a Marie Jugasových) a stavitele Karla Blahonovského poveřeným znalcem Františkem Flašarem. Objekt restaurace se skládal z 6 částí. Majitelé restaurace popsali škody po bombardování těchto částí následovně:

I. Hlavní budova obytná a provozovna: Obvodové zdivo průčelí a rožní části budovy (včetně střechy) byly úplně zdemolovány. Ostatní části budovy byly tlakem vzduchu silně poškozeny, zbývající části budovyy bylo nutné strhnout z bezpečnostních důvodů. Okna, dveře , vnitřní zařízení celá krytina, podlahy a stropy byly téměř zničeny. Strop nad sklepem provozovny byl v několika mítech prolomen. Vnitřní elektrické vedení zničeno, vodovodní a teplovodní vedení ze zdí vytrháno. Základové zdivo bylo silně porušeno, kanalizace a chodník poškozeny, sklepy zatopeny. Po dobu 6-ti měsíců nemohla být provozovna použitelná. Obytná část nebyla použitelná ještě rok. Majitel opravil jen nejnutnější části a na tuto opravu použil 15 500Kčs ze svých finančních prostředků.

II. Vedlejší budova restaurační kuželna: Škoda na této budově vznikla ve stejné době za stejných okolností. Letecká bomba vybuchla v bezprostřední blízkosti a silně poškodila střechu a strop budovy. Krytina byla úplně zničena, podlahy, okna a dveře silně poškozeny. Heraklithové stěny s dřevěnou konstrukcí byly na mnoha místech proraženy a potrhány. Přípojka a vnitřní instalace elektrického světla byly strženy. Po šesti měsících byla místnost opět v provozu.

III. Vedlejší budova zahradní veranda s hudebním pavilonem: Prorazila se střecha a okolní části byly zasypány troskami.

IV. Vedlejší budova garáže a letní výčep: Střecha byla zničena a venkovní omítky byly poškozeny, stejně jako podokapní žlaby a odpadní roury

V. Vedlejší budova dvorní křídlo přistavené k hlavní budově ledovna, prádelna a záchody: Úlomky a troskami z přilehlých továrních budov byla poškozena celá krytina budovy. Zadní stěna, hlavní zeď v postranní místnosti chlívků, byla úplně probořena. Zdivo chlívků bylo ze své původní polohy vychýleno. Sklo okenních tabulí bylo vytlučeno. Okolí budovy bylo poseto troskami.

VI. Vedlejší budova otevřená kůlna na dřevo a drůbežárna: Různými úlomky a dlažebními kameny byla na několika místech přeražena střecha i její krytina. Vnitřní stěny drůbežárny byly silně poškozeny. Majitel na své náklady objekt opravil do stavu běžného užívání.

¹⁵15 Osobní archiv Zdeny Hofmanové

František Flašar všechny škody zmíněné majiteli potvrdil.

21. května roku 1948 byl vystavěn technický posudek domu č. 550 nacházejícího se ve Zlíně architektem a stvavitelem Bohumilem Zámečníkem . Tento rohový přízemní dům byl ve velmi dobrém stavu, velmi solidně postaven, ale při leteckém náletu v listopadu roku 1944 velmi těžce poškozen vybuchnutými leteckými bombami tak, že jeho dvě třetiny byly rozmetány, základy, sklepní zdivo, stropy a též stropní konstrukce části, která zůstala nedotčena, byly silně otřeseny. V roce 1945 byla zbudována na zbourané části dřevěná kostra, která se pobila heraklitem, stejně byl udělán i strop. Také byla zbudována plochá střecha zakrytá lepenkou, aby v nově vzniklé místnosti mohla být provozována živnost. V roce 1946 byla tato kostra obezděna z venčí třicet centimetrů silnou zdí a nad celou budovou byl pořízen nový krov s krytinou. Celé opatření bylo provizorní a díky frekvencí těžkých aut jezdícími vedle budovy bylo neustále poškozováno, trpělo tím porušené zdivo, konstrukce i přestavená zbořená část. Z tohoto důvodu budova vyžadovala stálé opravy. Hodnota této stavby v této doby byla pouze 50-55% hodnoty solidní stavby.¹⁶

Na základě těchto posudků si František a Marie zažádali o zálohu na náhradu válečné škody. 21.prosince 1948 jim bylo na tuto žádost odpovězeno následovně:

Zemský národní výbor nevyhovuje Vaší žádosti ze dne o poskytnutí další zálohy na náhradu válečných škod podle zákona čís. 161/46 Sb. Důvody: Podle zákona 161/46 Sb. a k němu vydané vyhlášky ministerstva vnitra č.599 (Úř. list částka 71) může býti poskytnuta záloha na náhradu válečných škod jen osobám skutečně sociálně slabým a potřebným, které jsou národně a státně spolehlivé a jen do výše 50% zjištěné škody, nejvýše však 50.000 Kčs (v případech zvláštního zřetele hodných pak do 100.000 Kčs). Vzhledem k tomu, že Vaše rodinné, majetkové a výdělkové ohrožení existence své a své rodiny bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno. Definitivní úprava 16 Osobní archiv Zdeny Hofmanové náhrady za válečné škody vyhrazuje se podle paragrafu 8 odst. 2 dekretu čís. 54/45 Sb. zvláštním předpisům. Proti tomuto rozhodnutí můžete podati do 15 dnů od jeho doručení odvolání k ministerstvu vnitra podáním u zemského národního výboru v Brně.

Po tomto zamítnutí si v prosinci 1948 půjčili ve spořitelně. Koncem roku 1949 zůstatek dluhu 212 000 Kčs.

Období po roce 1948 (do výstavby autobusového nádraží)

Po příchodu komunistů bylo Monako znárodněno spolu s hotelem Moskvou. 25.9. 1950 byla zrušena živnost a odevzdala se koncesní listina.Většina hospod byla zestátněna až později, záleželo na počtu zaměstnanců a rozsahu činnosti. Od 1.1. 1950 dostali nájemni smlouvu a bydleli v Monaku v podnájmu, ale platili navýšené nájemné o nadměrné metry. 1959 bylo vlastnické právo k Monaku vloženo Československému státu na úhradu dluhu a úroku z dluhu. František byl zaměstnán jako archivář, Marie jako výčepní na nádraží. 31.12. 1959 se museli zaručit bance, kvůli zůstatku dluhu 40 000 Kčs chatou a výměrou 800m2 na Pasekách. Při pozůstalostním řízení po Františku Jugasovi v roce 1967 se musela Julie Červinková zavázat uhrazením tohoto dluhu.

V Gottwaldově dne 16.2. roku 1953 Františkovi potvrzují dojednání platné od 1. ledna 1953, podle kterého měl vykonávat ve Sdružném komunálním podniku JNV v Gottwaldově práci archivování účetních dokladů v oddělení společného podniku s povinností vyřizovat v rámci této činnosti všechny práce v rozsahu a způsobem u nich obvyklým. Pro vymezení tohoto rozsahu práce sloužil především popis práce a povinností uvedených v příloze této smlouvy.

Již výše zmíněný pan Adler (z Uherského Brodu) předal Františkovi několik litrů lihovin do úschovy. Po roce 1948 byla ustanovena vyhláška, že se budou prohledávat sklepy, a pokud komunisté naleznou potraviny nebo lihoviny, které majitel podle dokumentů nemá mít u sebe. Bude trestně stíhán státem. Lihoviny pana Adlera byly uschovány u Leopolda Červinky (Františkova zetě) a vzhledem k tomu, že trestní stíhání mohlo postihnout jeho, šel se František dobrovolně udat.

16.8.1957 Po otevření skladiště bylo vyjmuto 9 skleněných nádob, o obsahu asi 50 l, celkem asi 450 l. Nádoby byly otevřené za přítomnosti majitele Františka Jugase a bylo komisionelně zjištěno, že se jedná o slivovici různé jakosti a různého stupně alkoholu. Vzhledem k tomu, že nádoby nebyly k bezpečné přepravě, byly zajišťovací práce dnešního dne 15.30 přerušeny. Přesto skrýše, kde se nachází další skleněné nádoby s lihovinami nebyly prozkoumány a tak se stane 17.8. 1957.

Po dohodě s orgány finančního odboru (KNV) byly všechny zajištěné nádoby ponechány ve sklepě, který byl zapečetěn orgány MěNV a to okno a jedny dveře.

27.12. 1957 se okresní prokurátor v Gottwaldově usnesl zastavit trestní stíhání proti Františku Jugasovi. Vyšetřování a stíhání Františka Jugase bylo zahájeno pro trestný čin spekulace, kterého se měl dopustit tím, že od roku 1945 až do 6.8 1957 ukrýval ve sklepě svého švagra Leopolda Červinky 1575 litrů slivovice a 145 litrů koňaku s úmyslem si příležitostným prodejem těchto lihovin vydělat prostředky na úhradu dluhu, který vznikl v souvislosti s opravou budovy jeho bývalé restaurace Monako. Dne 16.8 1957 o tom učinil sám dobrovolné doznání a učinil prohlášení, že tyto lihoviny dobrovolně předává státu. Uvedl, že se rozhodl k předání lihovin proto, že se přesvědčil o tom, že stát se o něj stará, když mu poskytuje důchod, proto se mu jeho jednání jevilo nečesté a nesprávné. Obviněný ukrýváním lihovin naplnil skutkovou podstatu trvacího deliktu, a jelikož dále pokračoval v úkrývání lihovin po 1.8. 1950, naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu, od 1.1 1957 pak jeho jednání zakládalo trestný čin spekulace s předměty potřeby, úmyslu, opatřit si tak neoprávněný prospěch na úhradu dluhu, jelikož se jednalo o hromadění a přechovávání lihovin jako předmětu potřeby, které nejsou nezbytné k životu a jejichž hromadění nemůže vyvolat nějakou vážnou poruchu v zásobování obvatelstva, kvůli tomu nebyla společenská nebezpečnost jednání tak značná, aby muselo být přikročeno k trestu postiženého. Prokuratura taky vzala v úvahu skutečnost, že došlo k dobrovolnému doznání trestné činnosti, která v podstatě umožnila celou věc objasnit. Převzetím lihovin státem a rozdělením do řádného prodeje byla odstraněna podstata společenské nebezpečnosti a proto s ohledem na malou společenskou nebezpečnost bylo trestní stíhaní zastaveno.

Velmi zajímavé mi přijdou dokumenty od komunistické správy města Zlína. Majetek rodiny byl zestátněn, tudíž obohatil socialistický režim, přesto bylo Jugasům posíláno množství netaktních dopisů a dokumentů, které musel podepisovat. První dokument obsahuje takzvanou "darovací smlouvu“:

Darovací smlouva

Pan František Jugas, nar. dne 21. října 1896 ve Štípě, bytem Gottwaldov I, Nádražní ulice čp. 550, bývalý spolumajitel restaurace Monako v Gottwaldově, osobně znám zástupci čs. státu, který tuto smlouvu sepsal, daruje touto listinou československému státufinančnímu odboru rady městského národního výboru v Gottwaldově 1.811/jedentisícosmsetjedenáct/ litrů lihovin v 38 skleněných demijonech, z toho: 147 litrů cognac a 1664 litrů slivovice. Československý stát, zastoupený finančním odborem rady městského národního výboru v Gottwaldově, tento dar přijímá. Dárce se vzdává práva z jakéhokoliv důvodu dožadovat se zrušení této smlouvy a ručí obdarovanému, že darované listiny jsou jeho vlastnictvím. Obdarovaný je povinen darovanou věc svým nákladem převzít bez zbytečného odkladu a nese také veškeré náklady spojené se sepsáním této smlouvy. Daň darovací odpadá. Dárce pak trvá na tom, aby výtěžek z prodeje daru byl věnován na adaptaci jeslí nebo mateřských škol, popřípadě na výstavbu zařízení pro družinu mládeže v obvodu města Gottwaldova. V Gottwaldově dne 30.srpna 1957.“

Ve druhém dokumentu jsou žádáni, aby si vystěhovali své věci z chodby.

18.11. 1963 Uvolnění prostoru pro menzu. Provoz studentské menzy nutně vyžaduje, aby měl k dispozici všechny prostory (místnosti a půdu), které se nacházejí v prvém poschodí její budovy vedle Vašeho bytu. Žádáme Vás proto, abyste ihned nejpozději do 30. listopadu 1963 všechny tyto prostory vyklidil a své věci si přemístil do půdních prostor nad bytem. Jistě jste si vědom, že požadované prostory byly původně určeny pro provoz restaurace a že dnes s ohledem na rozsah jídelny jsou pro ni nejvýš potřebné. Očekáváme proto, že naší žádosti vyhovíte a umožníte nám tím včas připravit a provésti zamýšlené stavební úpravy, které si menza vyžaduje. V opačném případě bychom byli nuceni provésti přemístění Vašich věcí na náš náklad. S pozdravem Pedagogický institut ,,Práci čest!"

Žádost o určení stavební plochy: Z důvodů socializace a likvidace půjčky byl František nucen darovat část pozemku, kterou nelze považovat za osobní vlastnictví státu. Pozemek se nachází na Pasekách a je na něm postavena chata. Žádal o vyměření stavební plochy chaty a vytyčení části pozemku, který měl být darován. V této době byl již v důchodovém věku, a tak žádal, aby nastávající přeměřování pomzemku proběhlo bezúplatně. Zlatá éra Monaka byla v této době dávno pryč, poslední ranou pro rodinu pak bylo definitivní zbourání torza hospody a výstavba autobusového nádraží roku 1983.

SOUČASNOST

Částečně bylo Monako pozapomenuto, ale vyšlo pár knižních publikací, ve kterých je o něm alespoň zmínka nebo fotografie. Na webových stránkách o Zlíně se dá také něco dohledat, ale nikde není zmíněno, jaký věhlas v té době mělo. Naštěstí se najdou tací, kteří chtějí pátrat, a těm jsem velmi vděčná. Například autorka výstavy o zlínských hospodách Yvona Činčová, která si veškeré informace zjišťovala z první ruky. Od paní Činčové byly také vydány články o zlínských hospodách či Monaku v novinách a magazínu Zvuk.

ZÁVĚR

Při vypracovávání jednotlivých témat, které mám v seminární práci, jsem využila archivů a pamětí. Moje teta mi vždy říká, že my mladí nemůžeme pochopit, v čem vyrůstala. Ale já si myslím, že my mladí, chápeme. S každým dokumentem nebo bolestivou vzpomínkou jsem si vybavila, jaké to muselo být, investovat veškerý svůj čas s pocitem zabezpečení, a poté ze dne na den o tento pocit přijít. Samozřejmě nedokážu úplně pochopit tuto dobu, ani přesně cítit a prožívat to, co pravděpodobně prožívali moji prarodiče, když byli malí. Ale můžu o tom psát a předávat zprávy lidem, kteří vůbec neví, jaké žití to muselo být. Je zajímavé, že v dějepise se učíme o takzvané velké historii, což znamená, že se učíme data, bitvy a souvislosti. Podle mě, nejlepší způsob, jak se doopravdy něco naučit je, se učit na nějakém názorném příkladu, na rodinném příběhu, v mém případě na rodinné hospodě. Malá historie je mnohem silnější, než holá fakta. A proto miluji dějepis, ne kvůli zajímavostem a postupnému vzdělávání , ale kvůli příběhům.

Bylo velmi náročné skloubit všechny dokumenty a audio nahrávky v souvislý text, ale myslím, že mi to dalo něco do života. Nikdy jsem nebyla bez zájmu, ale po práci, kterou jsem si s tímto textem dala, vím, že můj zájem nebyl opravdový. Teď když procházím autobusovým nádražím vím, že odtud pocházím.

Od malička jsem chovala averzi vůči Zlínu. Nelíbily se mi funkcionalistické stavby a jeho velikost mi pro můj životní styl přišla nevyhovující. Ale z obou stran rodiny tady mám hluboké kořeny, z maminčiny strany jsou to Červinkovi. A můj tatínek pochází z rodiny Zlínských. Doufám, že jednoho dne naplním předsevzetí, které jsem si dala. Ráda bych obnovila naši hospodu. Mezi vlakovým a autobusovým nádražím se v této době nachází hospoda Monako, která se asi snaží navodit atmosféru starších dob. Ale oproti našemu Monaku je nesrovnatelná. Ze zvědavosti jsem se šla podívat dovnitř a klientela této hospody je složena z individuí autobusového nádraží a nezletilých studentů. Popravdě jsem byla velmi znechucena, avšak zbyla ve mně jiskřička naděje, že se doopravdy snaží zachovat památku věhlasného podniku. Tak jsem se asi celkem naivně šla zeptat číšníka, jestli ví, proč se tento podnik jmenuje Monako. On mi velmi výřečně odpověděl, že to neví, a že se mám zeptat majitele. Dřív jsem se styděla za to, když jsem řekla Monako, protože všichni si představili malou polorozpadlou chaloupku. Teď se nestydím a vždy vysvětluji, jak to ve skutečnosti bylo a je.

dobový reklamní spot restaurace Monako

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ

Okresní archiv Klečůvka
Osobní archiv Zdeny Hofmanové
Kniha o Zlíně
Novinový článek
Časopis Zvuk

StarýZlín

Monacká princezna

Anežka Kosková