Krematorium Zlín | Lesní hřbitov Zlín

Den otevřených dveří zlínského krematoria 23.10.2013

toto video vám přináší SKILL production Zlín

ZLÍNSKÉ KREMATORIUM

za poskytnutý materiál děkujeme řediteli Pohřebnictví Zlín panu Milanu Macurovi

Zlínské krematorium zahájilo provoz v dubnu 1978.

Projekt zpracoval ak. arch. Jiří Čančík a generálním dodavatelem byl tehdy národní podnik průmyslové stavby Gottwaldov. Svůj nesmazatelný rukopis zde zanechal i vedoucí stavby ing. Petr Pinkava. Na stavbě se taktéž podílely desítky subdodavatelů.

Dnes můžeme říci, že město Zlín získalo moderní objekt, jehož kulturní, estetické, vyvážené prostředí trvale působí a slouží široké veřejnosti.

Krematorium Zlín je umístěno v areálu Lesního hřbitova a má tři hlavní objekty. Především je to obřadní síň, kde obvodové stěny jsou skleněné a tím vytváří přímé propojení s přírodou. Přispívá to k utěšení bolu a žalu účastníků smutečních obřadů a také k posílení do dalšího života. Interiér obřadní síně je komorně laděný s originálně řešeným zařízením pro posuv rakve se šikmým odjezdem za křišťálovou plastiku. Součástí obřadní síně je i galerie pro hudebníky a místnost pro vystavení zesnulého. V hospodářské části krematoria jsou zabudovány dvě kremační pece s nejmodernější metodou spalování. Nezbytné příslušenství doplňují prostory pro chladicí boxy, spalovna pro likvidaci květinových darů, kotelna, kancelář dispečinku krematoria. Ve vstupním objektu jsou i bytové prostory pro zaměstnance společnosti.

Můžeme říci, že stavba je řešena naprosto netradičně a moderně s citem na propojení do krásné přírody.

Způsoby loučení a ukládání ostatků zesnulých jsou projevem a výrazem minulé i současné kultury starších i současných zvyků a tradic. V první polovině našeho století se zrodila moderní tradice pohřbu žehem. Spalování těl zemřelých vychází z ideje očistného ohně a estetického názoru, že člověk vzešel z přírody a po smrti se má opět co nejúplněji a nejpřirozeněji spojit se zemí.

Jeho podíl stále vzrůstá a v dnešní době činí přes 75 % z celkového počtu pohřbů. Ve zlínském krematoriu bylo za 35 let provozu zpopelněno přes 120 000 zesnulých a bylo provedeno přes 35 700 smutečních obřadů. Tato čísla ukazují na nezbytnost tohoto moderního způsobu pohřbívání a současně na zájem občanů o něj.

Zlínské krematorium poskytuje služby pro celý Zlínský kraj, ale i Jihomoravský a Moravskoslezský a příležitostně i všem ostatním.

Krematorium s obřadní síní, která propojuje interiér s okolní přírodou

VÝKONNÁ TECHNOLOGIE ŠPIČKOVÉ KVALITY

Splnění vysokých provozně – technických nároků současně s požadavky na etiku kremace a ekologickou nezávadnost, estetiku, hygienu a bezpečnost práce - to jsou kritéria, kterým je podřízena konstrukce a výroba kremačního zařízení dodávaného firmou TABO – CS Olomouc.

Charakter procesu kremace

Spaliny vzniklé při kremaci v hlavní komoře jsou odtahovány přes boční směšovací komory s přívody sekundárního vzduchu do dopalovacích komor. Za přítomnosti sekundárního a terciárního vzduchu dochází k efektivnímu dopalovacímu procesu a tím k dokonalému zlikvidování škodlivin v souladu s požadavky na ochranu životního prostředí. Proces kremace je řízen počítačem, kontrolu ekologicky nezávadného spalování zajišťuje kyslíková sonda umístěná v dopalovací komoře.

Průběh kremace

Doba trvání kremace

Charakteristiky procesu

Popel je naprosto sterilní – teplota 800 °C při které vznikl zaručuje, že na rozdíl od pohřbívání do země neznečisťuje životní prostředí (podzemní vody).

Jednotlivá zařízení pracují takto:

V kremační peci probíhá vlastní proces zpopelnění. Rakev s pozůstatky se zapálí od horkých stěn hlavní kremační komory a regulovaně shoří. Kremace je řízena tak, aby zpopelňovací proces byl pozvolný a důstojný a plamen byl čistý. Odcházející kouřové plyny se zbavují sazí, tuhých příměsí a pyrolýzních produktů v dopalovacím labyrintu umístěném pod hlavní kremační komorou. Rakev se do hlavní kremační komory vsunuje pomocí zaváděcího stroje pracujícího za pomocí elektro-hydraulického zařízení tak, aby se operátor, oproštěn od tělesné námahy, mohl plně věnovat důstojnému úkonu zavezení.

Po ukončení kremace se vychlazený popel přenese do stroje na úpravu popela. V tomto stroji se rozmělní velké částice popela na drť o průměru do 2,5 mm, která se bez dotyku lidské ruky vsype do úřední urny, která se pak předává pozůstalým.

V popelníku, ve kterém se popel přenáší do stroje na jeho úpravu, zůstanou po skončení procesu mletí jen kovové předměty použité při výrobě rakve.

Do kremační pece je možno umístit pouze jedinou rakev – tím je vyloučena záměna zesnulých nebo smísení popela. Identifikační štítek ze žáruvzdorné oceli umístěný na rakvi provází pozůstatky zesnulého až do urny.

KREMATORIUM A JEHO OBŘADNÍ SÍŇ

Krematorium je účelně a vkusně umístěno po pravé straně hlavního vchodu na Lesní hřbitov. Uvnitř hřbitova stojí hlavní objekt. Skládá se z provozní části a obřadního areálu.

V provozní části jsou chladicí boxy, žároviště se dvěma žehovými pecemi, šatny zaměstnanců a místnost pro personál.

Obřadní část se skládá z čekáren, výstavu a vlastní obřadní síně s hudebním studiem.

Účastníci smutečních obřadů se shromáždí v čekárnách – jedna je pro nejbližší pozůstalé, druhá pro ostatní smuteční hosty.

Na přání objednavatele pohřbu se mohou účastníci smutečního obřadu naposledy rozloučit se zesnulým v zaskleném (hermeticky uzavřeném) i funkčně vkusném výstavu.

Z výstavu i čekáren se vstupuje do vlastní obřadní síně – komorního objektu ze skla, dřeva a kamene. Velké prosklené plochy spojují obřadní síň s pohledem do lesa. Pohled na přírodu vyvolává u smutečních hostů příznivý estetický a citový požitek, především uklidnění a vyrovnání se s přirozeným vývojem života. Navozuje také příznivou atmosféru – základní idea pohřbívání žehem – dokonalý návrat člověka k přírodě a splynutí s ní. Tomuto cíli přispívají také dřevěné podhledy, netradiční katafalk, umělecká díla i květinová aranžmá. Skleněný monument, za který rakev zajíždí po ukončení obřadu, symbolizuje život v podobě stromu. Postupné mizení rakve v jeho optických odrazech navozuje myšlenky na odchod člověka i na jeho další přítomnost ve vzpomínkách živých.

ZPŮSOBY LOUČENÍ V OBŘADNÍ SÍNI

Při zpracovávání scénáře pro smuteční rozloučení v obřadní síni krematoria ve Zlíně, které pohřební služby nabízejí objednavatelům pohřbů, vychází z požadavků rodiny. Objednavatel má právo volby a výběru tak, aby naplnil přání zesnulého a tradice.

Církevní obřady, stejně jako občanské, jsou limitované 30 minutami, včetně hudební produkce.

Obřady se konají podle potřeby denně od 9.00 do 14.00 hodin, dle termínů, které si pohřební služby dohodnou na dispečinku krematoria.

Nabídka smutečního rozloučení může mít tento průběh

Obřady začínají uvedením pozůstalých a všech smutečních hostů – obřadníkem – do obřadní síně za hudebního doprovodu.

Potom přijde řečník a následuje celý smuteční obřad podle scénáře objednavatele pohřbu.

Smuteční síň krematoria slouží i jako místo pro pietní rozloučení se zesnulými, kteří budou ukládáni do země. Po ukončení obřadu je rakev převezena k hrobu.

Krásná stavba - krásné prostředí - krásná myšlenka - historie kremace

V roce 1978 se město Zlín připojilo k městům, která zřídila pro sebe i pro daleké okolí krematorium – důstojný stánek rozloučení s odcházejícími. Co tvůrčího důvtipu a uměleckého citu se zde uplatnilo. V krásném prostředí Lesního hřbitova vznikla instituce krásná nejen svým posláním, ale i svým vzhledem.

Zlínské krematorium je ovšem v historii pohřbívání žehem teprve dítětem, sotva poznávajícím svět. První stopy pohřbívání žehem pocházejí již ze sedmého tisíciletí před naším letopočtem. První písemné zprávy z Antiky. Pohřbívání žehem se rozšířilo od antických Řeků k Římanům a odtud s římskou civilizací do celé Evropy.

Staří Řekové pohřbívali své zesnulé obojím způsobem – do země i žehem. Podobně i Římané znali oba způsoby, ale postupně se stále větší oblibě těšilo zpopelňování. Na konci republikánské éry Říma již převládalo a široké oblibě se těšilo až do 3. století našeho letopočtu. Existovala soukromá mauzolea bohatých a rodinná žároviště, těšící se všeobecné úctě. Zpopelněni byli Cicero, Brutus, Pompeius, Augustus, Tiberius i Nero.

Nejen pohřební obřady, ale i sám žeh, byly krásné. Zesnulí byli ošetřováni vonnými substancemi, spolu s nimi bylo páleno kadidlo, ke zpopelňování se používalo vonných dřev, oheň byl veden pečlivě a čistě, obřad byl doprovázen hudebními a jinými uměleckými produkcemi. I chudí byli důstojně zpopelňováni. Skromněji, ale jejich popel byl vždy pečlivě shromážděn, uložen do urny a ta byla obřadně pohřbena.

Širokým rozšířením zpopelňování zesnulých však není poznamenána jen antika. Zpopelňováni byli Frankové, germánské kmeny, Skandinávci. Byly nalezeny zbytky po zpopelňování Vikingů na kýlech jejich lodí. U Hannoveru bylo odkryto popelnicové pole s více než deseti tisíci urnami. Archeologické nálezy prozrazují pohřbívání žehem i na celém území osídleném Slovany.

Nástup křesťanství v prvních stoletích našeho letopočtu pohřbívání žehem omezil, protože jedním z jeho základů je víra ze zmrtvýchvstání. Roku 785 francký král Karel Veliký zpopelňování zakázal pod trestem smrti a tento zákaz byl v křesťanské Evropě respektován více než 1 000 let. Výjimky byly zcela mimořádné. Spalování zesnulých se provádělo pouze při epidemiích moru a při jiných katastrofách.

Od 15. do 17. století byli hromadně zpopelňováni padlí ve válkách a oběti moru či zemětřesení v řadě italských měst. Zpopelňováni byli padlí ve francouzsko-pruské válce v letech 1870 -1871. V habsburské monarchii platil přísný zákaz pohřbívání žehem až do jejího konce.

Ve východní Asii se zpopelňování šířilo s buddhismem. V Japonsku začalo v 7. století. Japonští historikové popsali zpopelnění více než čtyřiceti císařů a jejich manželek do začátku 17. století. Od starověku je zpopelňování převládajícím způsobem pohřbívání v Indii. Věří se, že rozptýlení popela zesnulých v tocích posvátných řek ulehčuje dosažení nirvány.

S rozvojem městské civilizace se začal ve městech projevovat nedostatek půdy. Ten se dotkl i pohřebišť, pro která se nadále nedostávalo míst, která jim byla již z počátků křesťanství vyhrazena poblíž kostelů a klášterů.

Kremace byla známa z historie a z Východu a po celý evropský středověk o ní s různou odvahou hovořili vědci, lékaři a hygienici. Znovuzavedení pohřbívání žehem v Evropě se stalo aktuálním v 19. století. Vyslovovali se pro ně Tomaso Campanella, Mattia Naldi, Goethe, Schiller i bratři Grimmové. O pohřbívání žehem bylo diskutováno na mezinárodních lékařských kongresech v roce 1869 ve Florencii, 1871 v Římě, 1876 v Drážďanech, 1891 v Londýně, 1894 v Budapešti a 1897 v Moskvě. Vědecké i společenské autority se vždy vyslovovali pro ně. Bohužel jiné autority a mocní tehdejšího světa dokázali pohřbívání žehem brzdit.

Historii současných krematorií otevřel rok 1874. Je významný dvěma událostmi. V platnost vstoupil nový italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. Téhož roku německý inženýr Frederic Siemens postavil a vyzkoušel žároviště koncepcí blízké současným kremačním pecím. Roku 1876 začalo sloužit veřejnosti první novodobé krematorium v italském Milanu.

Pro kremační hnutí v naší vlasti jsou důležitými mezníky léta 1883, kdy byla zpopelněna první Češka v krematoriu Gotha v Německu, 1885, kdy byl založen první kremační spolek v Rakousku-Uhersku „Die Flamme“ (Plamen), 1899, kdy byla v Čechách založena „Společnost pro spalování mrtvol“ a 1909, kdy byl založen spolek „Krematorium“. Významným počinem bylo v roce 1914 uvedení do provozu „Prvního českého národního krematoria v Chicagu“ v péči Českého krajanského spolku.

Roku 1915 byla zahájena, a roku 1917 dokončena, stavba krematoria v Liberci – prvního krematoria v Čechách. Prvních obřadů a prvních zpopelnění se toto krematorium dočkalo až po 28. říjnu 1918 v samostatné Československé republice. Roku 1921 začalo fungovat první krematorium v Praze na Olšanských hřbitovech, roku 1925 staré krematorium v Ostravě a roku 1926 staré krematorium v Plzni. Od roku 1933 je v provozu krematorium v Karlových Varech a roku 1934 začalo fungovat staré krematorium v Ústí nad Labem.

Populární se stala myšlenka pohřbívání žehem v Československu po roce 1945. Celá řada měst se snažila prosadit výstavbu krematorií a celé řadě se to podařilo. Nejvíce moderních krematorií bylo postaveno mezi rokem 1960 a 1980. Mezi ně patří i krematorium města Zlína, jedno z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější vůbec.

Proč je pohřbívání žehem lepší, než pohřbívání do země?

Některá náboženství zpopelňování zesnulých zatracují, jiná je považují za očistný rituál a snadnější cestu pro splynutí Ducha s Věčností.

Primitivní lidé úsvitu civilizace, kteří ještě neznali náboženství, pravděpodobně nedoprovázeli odchod ze života žádnými zvláštními rituály. Zesnulý odešel a jeho tělo se stalo odpadem, kterého se zbavovali vhozením do propasti, do moře či do řeky, předhozením zvěři či ptákům. Život nespojovali s přítomností Duše. S rozvojem myšlení se ovšem lidé nevyhnuli hledání odpovědi na otázku – „Co se stane, když člověk zemře?“ nebo „Čím to je, že žijeme?“.

Ne všichni byli schopni tyto otázky odsunout, jako pro všední život, naplněný existenčními starostmi, nedůležité. Hledání odpovědi bylo příčinou trvalé trýzně. S úlevou proto člověk přijal víru v nesmrtelnou Duši. Umírá proto, že smrtelné tělo opustila věčná Duše.

Každá zodpovězená otázka však vyvolává otázky další: „Co se stane s duší, když člověk zemře?“, „Kde se shromažďují duše zemřelých?“, „Jsou mezi námi, aniž bychom je viděli?“, „ Sledují nás a ovlivňují naše činy?“ .....

Odpovědi na tyto a na mnoho dalších otázek poskytuje náboženství. V odpovědích na stejné otázky, nevědomostí strádajícího jedince, se jednotlivá náboženství liší, a to je příčinou existence řady náboženství. Různost odpovědí trápí hledajícího jedince stejně, jako kdyby se mu odpovědi nedostalo.

Některá náboženství učí, že NA KONCI se nesmrtelná duše vrátí do těla, které ožije. Pro tuto chvíli je třeba tělo zachovat. Extrémní aplikací této víry je uchovávání tělesných schránek zesnulých chráněných proti zničení mumifikací nebo balzamováním. Tato náboženství pohřbívání žehem odmítají a zpopelnění považují za nejkrutější zločin, krutější než vražda – jeho důsledky jsou neodčinitelné, zasahující do Věčnosti.

Jiná náboženství považují oheň za očistný prostředek, který duši zbaví hmotného a hříšného těla, které je pouze zdrojem utrpení, osvobodí ji, a tak usnadní její splynutí s Věčnou silou.

Moderního člověka je třeba o tom, že pohřbívání žehem je lepší než pohřbívání do země, přesvědčovat spíše racionálními argumenty než dogmaty.

Zásobování nezávadnou vodou se stává prvořadým problémem lidstva. Více než 60 % obyvatel Země nemá nezávadnou vodu k dispozici. Nejkvalitnější voda se získává z podzemních zdrojů.

Hydrologické průzkumy, které se v současnosti provádějí dříve, než je rozhodnuto o založení nového hřbitova, nebo před rozšířením hřbitova staršího, ukazují, že spodní vody, které jsou spojitými vodními toky, roznášejí biologické nečistoty z pohřebišť na daleko větší vzdálenosti, než-li se všeobecně soudí. Je to mnohem dále, než zákony definovaná ochranná pásma – v České republice 50 m.

Popel zesnulých negativně neovlivňuje okolní prostředí vůbec. Je dokonale sterilní, prostý jakýchkoli organických částí. Plyny, opouštějící žároviště moderních krematorií, obsahují mnohem méně škodlivin, nežli výfukové plyny jednoho jediného automobilu. Spodní vody ani vodní toky krematoria neznečišťují rovněž.

Obyvatelé planety již dnes trpí důsledky přelidněnosti – nedostatkem zdrojů životních potřeb a znečištěním životního prostředí. Pokud se nepřikročí k regulaci porodnosti, bude se situace velmi rychle zhoršovat. Skutečnost, že na obyvatele České republiky tento stav nedoléhá tísnivěji, je pouze dočasný. Populační exploze ve třetím světě smaže hranice a začne se zvyšovat počet obyvatel i u nás, kde se v posledních letech nedosahuje ani přirozené reprodukce počtu obyvatel. Nároky na prostor pohřebišť popelů jsou menší než 1/10 nároků na prostor u tradičních hřbitovů.

Nemusí se jednat o vandalismus, kterým je narušen věčný klid pohřbených do země. Může to být válka, zemětřesení či stavební činnost, která se dotkne hřbitova. Kolumbária či urnové háje se v případě nutnosti přemístí snadno a se vší pietou.

Popel vsypaný do půdy či rozptýlený v přírodě je součástí země - jednoho ze živlů, kterého se lidská pošetilost nemůže dotknout.

Stačí navštívit současná krematoria, aby se návštěvník přesvědčil o tom, že prostředí v nich, se svou důstojností vyrovná společenským budovám.

Používaná zpopelňovací zařízení zaručují splnění i těch nejvyšších požadavků piety.

Krematoria v ČR


nahoru stránky
© Starý Zlín | všechna práva vyhrazena | www, svatební video Praha SKILL production Zlín | stará Praha | XHTML 1.0 valid | CSS 2.1 valid | RSS valid
generální partner ZELENKA Czech Republic s.r.o. | oficiální partner statutární město Zlín